V říjnu 2026 jsem byl na konferenci AI transformace zdravotnictví, kterou pořádala Česká asociace umělé inteligence. Jedna myšlenka se mi tam zformovala tak jasně, že jsem ji sepsal na LinkedIn. Tady ji chci doplnit.
O umělé inteligenci se dnes mluví skoro výhradně jako o produktech: jak je vybrat, zavést, zaplatit a bezpečně provozovat. Tahle rovina je důležitá. A většinou se v ní řeší hlavně obtíže — ne v produktu samotném, ale kolem něj. Typicky integrace do existujících systémů, odpovědnost za rozhodnutí, ochrana dat, otázka, kdo provoz zaplatí po skončení pilotu, a hlavně změna práce lidí a jejich důvěra.
Zavádění shora je pomalé a drahé ne kvůli technologii, ale kvůli organizaci a její kultuře. Platí to v nemocnici stejně jako ve výrobním závodě.
Druhá rovina je méně vidět
AI totiž dává jednotlivcům do ruky něco, co dřív měly jen týmy vývojářů, analytiků a datových vědců: možnost proměnit vlastní zvědavost v konkrétní funkční řešení. Člověk, který problém zná nejlíp, si dnes může sám postavit aplikaci, prediktivní model nebo analýzu dat za dny, ne za měsíce. Jeho nápad už v principu nemusí čekat na rozpočet, výběrové řízení ani volnou kapacitu IT.
Nemám teď na mysli velké programy, spíš věci u stolu. Kvalitář si z fotografií vad složí přehled opakujících se odchylek, procesní inženýr z týdenních výstupů odhadne změnu chování stroje, lékař z oborových postupů připraví návrh checklistu pro kolegy. Nic z toho není „projekt AI“, jen člověk, který problém denně vidí a najednou má nástroj, jak s ním něco zkusit.
V tom vidím skutečnou změnu: mění se, kdo může inovovat. Inovace přestává být výsadou specializovaných týmů a vzniká přímo tam, kde problém je, takže obchází bariéry, na kterých se zadrhává zavádění shora.
Lidé to dělají. Často potichu.
Podle průzkumu Work Trend Index z roku 2024, který Microsoft a LinkedIn zadali u 31 000 znalostních pracovníků v 31 zemích, si 78 % uživatelů AI nosí do práce vlastní nástroje. Průzkum to označuje jako BYOAI, bring your own AI. Děje se to bez vedení a bez schválení shora. V Česku to bylo 86 % uživatelů AI, v celé Evropě 80 %. Stejný průzkum uvádí, že 52 % lidí, kteří AI v práci používají, se zdráhá přiznat, že s ní řeší i ty nejdůležitější úkoly.
To není ideální stav: když firma prostor nevytvoří, lidé si ho stejně najdou — jen bez pravidel, bez sdílení a často i s daty, která by ve veřejném nástroji skončit neměla.
Historka, která se opakuje
Možná je inovace zdola prostě nezastavitelná. Stačí vytáhnout jednu legendární historku.
Koncem 70. let vyšla pro Apple II první tabulková aplikace VisiCalc od Dana Bricklina a Boba Frankstona. Computer History Museum ji označuje za program, který z osobního počítače udělal obchodní stroj. V prodejnách ji předváděli na Apple II a lidé z firem, často z financí a účetnictví, si počítač i program přidali k objednávce a počítali u vlastního stolu; jak to popsal John Naughton, někdy to šlo i na firemní náklady. Analýzy, které dřív zadávali oddělení výpočetní techniky, si mohli zkoušet sami. O pár let později stála tabulka v každé kanceláři.
Myslím, že s AI se to opakuje, jen mnohem rychleji.
Zároveň nevidím důvod, proč by se obě roviny měly vylučovat. Produkty přinášejí škálu, spolehlivost a jasně danou odpovědnost, tvorba zdola zase rychlost a znalost konkrétního problému. Otázka tedy nezní, jestli AI nasadit, ale jak vytvořit prostředí, kde lidé můžou tvořit a své nápady bezpečně dotáhnout až k reálnému použití.
Jak vytvořit prostředí pro tvorbu zdola
Nemusí to být složitý program, stačí čtyři srozumitelná pravidla.
Zaprvé chráněný prostor ke zkoušení. Lidé potřebují schválené nástroje, ve kterých můžou experimentovat. Jinak skončí u soukromého účtu ve veřejné službě — přesně v situaci, které se firmy bojí a často si ji samy vynucují zákazem.
Zadruhé jasná pravidla pro data. Ven nepatří osobní údaje pacientů nebo zákazníků, výrobní tajemství, přístupové údaje ani citlivé interní dokumenty; obecný popis problému nebo anonymizovaný vzorek už často ano. Lidé to dodrží, pokud pravidlo znají a je krátké — nejhorší je ticho, v němž si každý nastaví práh sám.
Zatřetí mantinely. Experiment není provoz: výsledek z dílny jednoho člověka by neměl sám řídit linku, schvalovat uvolnění dávky nebo vstupovat do zdravotnického záznamu. Než se začne používat naostro, musí být jasné, kdo ho zkontroluje — odpovědnost zůstává na člověku, ne na modelu.
Začtvrté sdílení. Když někomu něco opravdu pomůže, měl by existovat krátký způsob, jak to ukázat ostatním a případně z toho udělat podporovaný nástroj. Jinak dobré nápady zůstanou u jednoho stolu a rizikové se stejně šíří potichu.
Nic z toho inovaci zdola nezastaví, může ji ale oddělit od zbytečného rizika a dát jí šanci vyrůst.
Obligátní otázka na závěr: jak to vidíte u vás? Dává víc smysl škálovat hotové produkty, chcete-li „krabicovky“, nebo dát lidem prostor tvořit zdola? Já se přikláním ke kombinaci obojího.
Kratší verzi jsem zveřejnil 19. října 2026 na LinkedInu.